Honduras se podobá většině ostatních středoamerických zemí, je chudý, zkorumpovaný a nebezpečný, a vždycky takový byl. Má však jedno smutné světové prvenství a to nejvyšší míru násilných úmrtí v zemi, kde nezuří válka. Zaznamenal také zatím poslední vojenský převrat v Latinské Americe, svržení prezidenta Manuela Zelayi v roce 2009. Plusem Hondurasanů může být, že nikdy nepoznali občanskou válku. Ikdyž je otázkou, zda se v leckteré občanské válce nežije bezpečněji než v současném „mírovém“ Hondurasu...

Bezpečnostní situace tady podobně jako v celé střední Americe tak zlá nebývala. Současný stav se připisuje emigrantům z 80. let a 90. let, kteří se usadili v USA, především v Los Angeles, a většina z nich skončila v obchodu s drogami, zbraněmi a lidmi. Americké úřady velkou část z nich pochytaly a deportovaly zpátky domů. Otrlí kriminálníci bez vzdělání neznající než krást, vydírat a vraždit rozjeli svoje obchody nanovo v chudém Hondurasu, kde by ostatně nějakou práci stejně těžko našli. Namísto amerických úřadů tu ale proti nim bez šance stály slabé a špatně placené honduraské složky, které nebyl problém zkorumpovat nebo přímo zapojit do byznysu. Překupníci drog a zbraní tu snadno navázali spolupráci s podobnými bandami v okolních státech, zejména proslulými maras v Salvádoru. Vrhli se také na vybírání  „válečných daní“ - výpalného od místních obchodníků - a přilepšují si okrádáníním životních úspor bezbranných emigrantů cestujících na nákladních vlacích do USA za lepším životem. Uprchlice jsou jimi znásilňované tak často, že pašeráci doporučují „pasažérkám“ na cestu antikoncepční pilulky nebo je přímo zahrnují do „cestovného“.

Z více jak osmi miliónů obyvatel žije 66 % pod hranicí chudoby, asi třetina Hondurasanů je formálně nezaměstnaná. Oficiální ekonomika, které se daří a rychle roste, stojí na plantážním zemědělství a těžbě zlata, stříbra, olova a zinku. Roste také textilní průmysl, hlavně v okolí města San Pedro Sula. To je nechvalně proslulé jako nejnebezpečnější v celém Hondurasu. Lidé se tu ráno loučí s tím, že se už taky nemusí nikdy potkat. Obdivuhodné je, že země zůstává demokracií. V listopadových volbách zvítězil jako budoucí prezident Juan Orlando Hernández, kandidát vládnoucí pravicové strany. Slibuje bojovat s násilím vytvořením dobře placené a vyzbrojené vojenské policie a prevencí kriminality za peníze z USA podle zkušeností z Kolumbie. Nicméně opozice, jejichž kandidátka neuspěla, armádu nenávidí za svržení socialistického prezidenta M. Zelayi (shodou okolností manžela kandidátky) a obvinila prezidenta z politizování ozbrojených sil.

Je otázkou, za co vláda v Tegucigalpě nové sbory zaplatí, když je Honduras silně zadlužený a v 7% deficitu. Prezident doufá v novou dohodu s MMF. Také těžko říci, zda se vojáci v ulicích budou chovat jinak než současná policie s příšernou pověstí a zda násilí skutečně zkrotí. Je třeba dodat, že bezpečnostní situace není po celé zemi stejná. Zatímco ve městěch je hrozná, chudý venkov zdaleka tak zasažen není. Stejně tak turistické oblasti na pobřeží jsou hlídané a bezpečné. Hornatá tropická země s pralesy má turistům určitě co nabídnout a mohla by na nich vydělávat podobně jako nedaleká celkem prosperující a bezpečná Kostarika.

Na honduraském trhu by se mohly uplatnit české zemědělské stroje. Když se našim traktorům daří v Africe, středoamerické země mají s africkými spoustu společných charakteristik. Zbraně a vybavení pro ozbrojené složky by určitě stály za zkoušku a bezpečnostní systémy pro civilní sektor ještě více. Také důlní zařízení a chemikálie pro místní povrchovou těžbu vzácných a drahých kovů. Jen se do Hondurasu nebát...