Ve Střední Americe a Karibiku je územních sporů mnoho. V tomto případě je jablkem sváru souostroví San Andrés y Providencia patřící od samotného vzniku státu Kolumbii. Nikaragua na něj dlouhá léta vznášela  nárok, nicméně bez úspěchu. Obě země se nakonec dohodly přenechat vyřešení sporu Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu a veřejně se zavázaly respektovat rozsudek. Ten přišel v listopadu loňského roku. Potvrdil vlastnictví ostrovů Kolumbii, nicméně upravil mořskou hranici mezi oběma zeměmi v neprospěch Bogoty a 30 000 čtverečních mil okolních vod přiřkl Nikaragui.

Nikaragujská vláda populistického prezidenta Daniela Ortegy výrok soudu nadšeně přijala. Pravicová vláda kolumbijského prezidenta Juana Manuela Santose zareagovala pochopitelně bez nadšení a s výtkami. Delší dobu se pak nedělo nic. Až letos v létě se spor rozhořel znovu. Kolumbie couvla ze svého závazku respektovat rozsudek a tvrdí nyní, že je ,,neaplikovatelný“. Ústy prezidenta Santose a ministryně zahraničí Holguínové Bogota oficiálně sice neodmítá podřízení se výroku, ale namítá, že v souladu s kolumbijskou ústavou není možná změna hranic jinak než mezinárodní smlouvou ratifikovanou Kongresem. Právě o takové smlouvě chce jednat s Nikaraguou.

Managua smlouvu neodmítá, ale upozorňuje, že přijatelná je jedině v přesných mezích rozsudku Haagského soudu. Stačilo několiv výměn názorů mezi Bogotou a Managuou a tisk byl plný ohnivých prohlášení z obou stran, z nichž nejvýhružněji vyzněl ten pronesený vrchním velitelem nikaragujských ozbrojených sil o připravenosti ,,bránit územní svrchovanost všemi prostředky“. Kolumbijský prezident se ale nenechal zahanbit a na palubě vojenské lodi hlídkující kolem souostroví prohlásil, že požadavek Nikaraguy je ,,nepřípustný, nepřátelský a nepodložený“. Při jiné příležitosti oznámil, že ,,se nevzdá žádné části státního území“ a prezidenta Ortegu obvinil z ,,expanzivních úmyslů“.

Obě strany také přišly s informací, že ve sporných vodách se prý nachází zásoby ropy. (Neznám spor, kde se údajně něco nenachází, přestože tam nikdy neproběhl žádný průzkum.) Směšně a zároveň smutně poté vyznělo prohlášení Nikaraguy, nejchudší z chudých středoamerických zemí, o plánovaném nákupu vojenských plavidel od Ruska ,,pro obranu vlastního území“. Kolumbie nezůstala pozadu a o měsíc později si pořídila několik moderních válečných plavidel (samozřejmě od USA, svého velkého spojence a sponzora).

Prezident Ortega mezitím zřejmě  cítil potřebu povzbudit národní sebevědomí a v proslovu k nikaragujské armádě nepřímo řekl, že by Managua mohla předložit k Haagskému tribunálo požadavek na kostarickou provincii Guanacaste. Kostarická prezidentka Laura Chinchillová na to v silném prohlášení označila Nikaraguu za ,,nepřátelský stát“ a obvinila svého souseda z ,,rozpínavosti“, ,,absurdních nároků“ a ,,vpádu na kostarické území“.

Kostarika má na svého souseda totiž spadeno už od října 2010. Nikaragujští vojáci tehdy obsadili pár kilometrů moskyty zamořených bažin na řece San Juan u hranice s Kostarikou. Území údajně okupovala Kostarika, čehož důkazem mimo jiné bylo, že Google jej na svých mapách správně přiřkl Nikaragui. Kostarika, která již v roce 1948 zrušila armádu, na hranice proto poslala alespoň policejní jednotky a podala stížnost k Organizaci amerických států a rovněž k Mezinárodnímu dvoru v Haagu. OAS jasnou většinou požádala o stažení jednotek obou zemí z oblasti, což však Nikaragua důrazně odmítla. Haagský soud zatím rozsudek v této věci nevydal.

Kolumbijský prezident Santos si nenechal ujít příležitost a přesvědčil Kostariku k připojení svého podpisu pod jeho dopis generálnímu tajmeníkovi OSN ,,týkající se námořních témat v Karibiku“. Dopis podepsala rovněž Panama a Jamajka. Jaký problém mají tyto dvě země s Nikaraguou, nebo co jim za to slíbila Kolumbie, jsem se nedočetl.