Nikaragua není zrovna stát, o kterém by se často mluvilo či psalo. Příliš se jí také posledních 100 let nedařilo. Zkraje 20. století ji na pozvání vlastní vlády obsadily americké jednotky a následně ji půl století autokraticky ovládala rodina Somozů, v jejímž soukromém vlastnictví nakonec skončila téměř celá Nikaragua. Pro dokreslení, na dotaz ohledně majetku rodiny údajně prezident Anastasio Somoza García odpověděl ,,co já vím, mám jen jednu usedlost, a ta se jmenuje Nikaragua“.
Po svržení Somozů v roce 1979 se moci chopilo socialistické hnutí Sandinistů, proti kterému americká CIA financovala a vyzbrojovala několik gerilových bojůvek, tzv. Contras, cvičených v sousedním Hondurasu. Porážkou Sandinistů ve volbách v roce 1990 začíná pro zchudlou Nikaraguu moderní období. Vláda současného prezidenta Daniela Ortegy je něčím mezi režimem panujícím v Bolívii a ve Venezuele, bývá označována za populistickou. Nebožtík Chávez byl Ortegovým velkým přítelem a Nikaragua jako člen Chávezem založeného uskupení ALBA dostává od Caracasu téměř zdarma ropu, vedle další pomoci.
Pomoc bohatšího spojence se hodí. Nikaragua je po Haiti nejchudší latinskoamerickou zemí (ve srovnání výše HDP na obyvatele). Žije, či spíše živoří, z plantážního pěstitelství kakaa, kávy a banánů. Má rovněž ložiska zlata a několika dalších kovů, ovšem bez zahraničních investic je Nikaragujci nejsou schopni těžit. Vláda se upnula k myšlence pozvednout zemi z chudoby vybudováním mezioceánského kanálu s využitím jezera Nikaragua. Vytvořila by tak konkurenci Panamskému kanálu a, podle zastánců stavby, enormně by tím získala. Projekt je to nesmírně náročný, o to více v zaostalé zemi bez infrastruktury. Ekologické dopady, především na jezero Nikaragua, se teprve odhadují. Odborníci navíc pochybují o smysluplnosti a návratnosti investice. Místo dalšího kanálu by podle nich bylo užitečnější konečně Střední Ameriku propojit normálními silnicemi a železnicí (v současnosti je infrastruktura regionu jednou z nejhorších na světě).
Přípravná fáze projektu již přesto běží. Stavbu za 40 mld dolarů má zafinancovat čínská společnost, která nikdy žádný kanál nestavěla. Podmínky, jež jí nikaragujská vláda poskytla, jsou velmi benevolentní. Managua má dostat každoročně 10 mil dolarů plus každé desetiletí zhruba desetinu podílu v průplavu. Jak dopadla žádost čínské strany usídlit v šestimilionové Nikaragui 50 000 Číňanů, jsem nezjistil. Čína je každopádně po Venezuele nejbližším partnerem. Přátelské vztahy buduje rovněž s Ruskem. Jako jedna z hrstky zemí uznává Jižní Osetii a Abcházii za svrchované státy, v souladu s ruskou politikou.
Nelze nikaragujskou vládu jen obviňovat. K dobru je jí přičítána například bezpečnostní situace. Přestože má místní policie k dispozici nejméně prostředků ze všech středoamerických států, kriminalita je zde výrazně nižší než v bohatším Salvádoru, Hondurasu nebo Guatemale. Cestovatelé popisují Nikaraguu jako velmi chudou, ale relativně ,,normální“ oproti extrémně nebezpečné Guatemale nebo Hondurasu. Úřady jsou obecně považovány za méně zkorumpované než v okolních, přestože bohatších, zemích. Také vládní podpora vzdělání a prevence kriminality prostřednictvím sociálních pracovníků je chválena. Kvůli nedostatku financí jsou pracovníky často neplacení studenti a dobrovolníci. V posledním žebříčku rovnosti pohlaví Světového ekonomického fóra je Nikaragua nejlepší v Latinské Americe a celkově 10. na světě, předstihující tak naprostou většinu rozvinutých zemí.
Z hlediska obchodu je Nikaragua nepříliš zajímavou zemí. Představuje malý trh, navíc s velmi nízkou kupní silou. Z perspektivního zboží mě napadá zemědělská technika. Řada afrických zemí vykazuje podobný stupeň rozvoje i strukturu ekonomiky, a přesto se v nich třeba Zetoru daří. Ozbrojené síly využívají částečně ruské vybavení, čeští zbrojaři by proto mohli mít šanci, zvlášť když se nikaragujská vláda cítí obklopena nepřátelskými státy (o tom více příště). Zde by obchodu pomohl odkaz na 80. léta, kdy byla sandinistická Nikaragua nejbližším československým partnerem v regionu. Praha poskytla Manague půjčky i finanční dary a českoslovenští studenti se podíleli na alfabetizační kampani v zemi. Řada Nikaragujců si je bezpochyby pamatuje.
